Být maminkou třem krásným dětem, mít svůj dům se zahradou mimo ruch města, být sama svým pánem, pracovat z domova, ze své útulné pracovny, plnit své životní poslání a inspirovat druhé… to byl můj sen.

Sen, který se stal skutečností.

Dnes se mohu zhluboka nadechnout a rozhodnout se, na co zaměřím svou energii. Dělám to, co mi přináší radost. Mám čas na své děti, mohu se hodiny hrabat v hlíně na zahradě, malovat obrazy, tvořit, psát. A jsem za to nesmírně vděčná.

Už jako malá holčička jsem se cítila být jiná.
Byla jsem velmi citlivá, vnímavá, viděla jsem v každém dobro a nechápala jsem, proč ho druzí také nevidí. Nerozuměla jsem té bolesti, kterou si lidé nosili, velmi mě zraňovalo utrpení druhých, jejich ostrá slova a hádky. Moje rodina ve mně často viděla malé, přecitlivělé dítě, které dokáže hodiny brečet kvůli každé prkotině.

V mém vnitřním zmatku jsem cítila, že sem nepatřím, že tam někde je můj domov.

Kvůli nepochopení, které jsem často vnímala, jsem si kolem sebe vystavila mohutnou zeď.

Jak moje zeď postupem času sílila, začala jsem se bouřit. Z malé, milé a chytré holčičky se stal rozbouřený puberťák, který vzdoroval všemu a všem a náležitě na všechno házel bobek. Zraňovala jsem sebe, své rodiče- Bůh jim žehnej za jejich trpělivost- všechny. Bylo mi to fuk.

Z každého průšvihu mě vždycky někdo pomohl, jakýsi neviditelný přítel. Přišlo vždy uvědomění, pocit lítosti a chvíli jsem pak viděla svět jinýma očima.

Jednoho večera, před třinácti lety, jsem jela po dálnici a usnula jsem za volantem. Ze spánku mě probudilo přísné zavolání mého jména: „ KATKO!“.

Otevřela jsem oči, strhla volant od svodidel a podívala se vedle sebe. Seděla tam krásná žena, s tmavými, dlouhými vlasy a starostlivě se na mne dívala. Po chvíli byla pryč.

Zachránila mi život.

Tímto okamžikem pomalu začala má cesta k Bohu… začala jsem se ptát, kdo byla ta žena? Byl to můj anděl? Měla jsem vidinu?…

Moje vnímání začalo sílit po narození syna v roce 2009. Dychtivě jsem studovala duchovní principy, knihy o andělech, mimozemských civilizacích, léčení duše, meditovala, naučila se pracovat s minerály a jejich energií. Navštěvovala semináře, kurzy, cvičila jógu a hledala to své poslání, proč jsem vlastně tady. V množství knih a dostupných seminářů jsem hledala to, co by se mnou rezonovalo. Zkusila jsem snad všechno.

Některé cesty ve mně zakořenily, jiné se ukázaly jako něco, co nejsem. 

V roce 2016, po narození mé dcery, se mi objevila první panická ataka. Zpočátku jsem si myslela, že jsem nemocná, běhala po vyšetřeních a bála se, že umřu.

Když mi bylo psycholožkou sděleno, že příznaky, které popisuji, jsou panické ataky, nechtěla jsem se s tím smířit. Proč já? Vždyť se snažím, copak jsem se už opravdu zbláznila?

Kdo panické ataky zažil, ví, jak postupně sílí a přecházejí do různých fobií. Byla doba, kdy jsem se bála i vyjít z bytu. Nemohla jsem být v uzavřeném prostoru, v obchodě, řídit auto.

Odmítla jsem důrazně antidepresiva a rozhodla se, že to zvládnu sama svou vírou, bylinkami a nošením vhodných kamínků.

A stalo se… byla to cesta, byl to proces plný modliteb a slz a nedostatku víry. Mnohokrát jsem si musela vynadat: „ Kateřino, přece se z toho neposereš! To zvládneš, věř! “
             

Nakonec jsem našla cestu k uzdravení, cestu k sobě.

Pochopila jsem, že šťastná jsem jen tehdy, když jsem sama sebou. Dlouhé roky jsem se zabývala tím, co je moje poslání, co je můj dar… Přece by to mělo být něco speciálního, že jo… ? A ono to speciální vlastně je… je to tak jednoduché a přitom jsem k tomu docházela roky.

Mým darem je to, co mi bylo dáno do vínku… citlivost, vnímavost, empatie, houževnatost. Schopnost vidět potenciál, který druzí mají, jejich dary a nadšení v tom, je podporovat na jejich cestě ke svobodě a nezávislosti.

Buďte sami sebou. Jste jedinečná bytost a máte co předat.

S Láskou Káťa