Vizualizace a moc modlitby aneb ne vždy se z výsledku radujeme

Základy jsou jednoduché: 

1. Ujasním si, po čem toužím
2. Vyslovím nahlas (Ano, na počátku bylo slovo- slovem začíná tvůrčí proces)
3. Vizualizuji si samu sebe jak už tu věc mám, či jsem v té situaci již jsem (v ideálním případě tak barvitě, že prožívám pocity, které budu prožívat, vnímám barvy, vůně, lidi a vše, co by mělo splnění mého přání zahrnovat)
4. Prožiji pocit vděčnosti a odevzdám to nahoru
5. Věřím, že si to zasloužím

Když máme již natrénováno, nebo opravdu pevnou víru, přání se dříve, nebo později, stane realitou.

No ale co když nedotáhnu své přání do dokonalosti a zhmotním si něco, co jsem nechtěla?

I to se může stát… 🙂

Před lety, těsně před maturitou, jsem si vizualizovala, že odmaturuji s vyznamenáním. Paráda, bylo by to skvělé… nějak se mi podařilo mé přání pustit a zapomenout na něj.

Jak se maturita blížila a měla jsem se šprtat okruhy, vyprdla jsem se na to. Z každého předmětu jsem si pročetla pár otázek, ale dohromady jsem uměla nula nula prd. Jediné, v čem jsem si trochu věřila, byla angličtina a odborné předměty.

Den před maturitou a v den D jsem se usilovně modlila a prosila mé andílky o pomoc.

Ale šla jsem k maturitě s tím, že bude repete. Oproti mým spolužákům jsem byla absolutně nepřipravená, neuměla jsem nic.

Při písemkách jsem narazila na pár otázek, které jsem nevěděla… v duchu jsem poprosila o pomoc a najednou mi na jednu z odpovědí bliklo malé, modré světýlko. Nevěděla jsem, jestli už nemám mžitky ze stresu, ale zaškrtla jsem ho.

Kdykoliv jsem se dostala k otázce, kde jsem nevěděla, to stejné světýlko mi opět bliklo na řádek. To už jsem si uvědomila, že mám pomocníky a s vděčností jsem zaškrtávala odpovědi.

Na ústní zkoušku jsem šla s tím stejným pocitem, že to nezvládnu…

S trémou, rudá jako rajče. Zalovila jsem odevzdaně v pytlíčku a vytáhla jedinou otázku, kterou jsem znala. U dalšího předmětu totéž. A tak to pokračovalo.

Připadala jsem si jako Paramahansa Jogananda v jeho příběhu z knihy Životopis jogína (mimochodem- neuvěřitelná kniha) o jeho zkoušce, kam šel absolutně nepřipraven a cestou našel kousek básně, díky které nakonec zkoušku složil.

Odcházela jsem šťastná, že to určitě mám, vděčná za tolik pomoci.

V den předávání vysvědčení mě zavolali jako jedinou s vyznamenáním. To přišla studená sprcha a pocit provinění… Mí spolužáci by si to zasloužili víc, alespoň někteří. Měla jsem radost, že jsem to vyznamenání dostala, ale věděla jsem, že si ho zas tak nezasloužím. Měla jsem štěstí.

Proč to vše píšu?

Je v pořádku si přát, žádat a věřit… Jen je třeba pro svůj úspěch také něco dělat… Někdy neuškodí přát úspěch ostatním, nebo zahrnout do svého přání i druhé. Jen tak z něho budeme mít oprávněnou radost. 🙂

Vizualizace a zákon přitažlivosti je úžasné téma. Protože se jím už roky zabývám, mám mnoho příhod ze svého tréninku. Ráda se o některou s vámi v budoucnu podělím. 🙂

Krásný den

Káťa